Kolokvium o jazykových změnách

Abstrakty příspěvků

Možnosti zkoumání jazykových změn v diachronních korpusech

Karel Kučera
Ústav českého národního korpusu FF UK

Příspěvek je věnován obecné problematice možností při zkoumání diachronie v jazykových korpusech. Na datech z Českého národního korpusu (ČNK) ukazuje, že po počáteční euforii nastal čas uvědomit si jak obecné hranice těchto možností, tak faktory, které se vší pravděpodobností budou trvale ovlivňovat naše poznání minulých vývojových stavů jazyka, a tedy i naše představy o jazykových změnách. Na příkladech z ČNK bude ukázáno, že zásadní význam má v tomto směru složení korpusů, jemuž bude nevyhnutelně třeba věnovat podstatně větší a detailnější pozornost než dosud, a to jak při samotném budování korpusů, tak při vyvozování zobecnění a závěrů z korpusových dat.

Minulé tvary, rezultativum a kategorie vidu v západoslovanských jazycích

Katja Brankačkec
Slovanský ústav AV ČR

Systém minulých tvarů se ve všech západoslovanských jazycích liší co se týče formální, ale i funkční stránky. Díváme-li se na vývoj těchto tvarů ve srovnání s vývojem v němčině, ukazuje se, že tento vývoj je souhra vnitřněsystémových procesů a reakcí na kontaktní jazyky, ve kterém hraje jasnou úlohu i intenzita kontaktu s němčinou nebo naopak s církevní slovanštinou a jinými jazyky.

Ve svém příspěvku bych chtěla shrnout výsledky empirického výzkumu o vývoji vidu, minulých časů a rezultativ v ruštině a v západoslovanských jazycích. Ukazuje se, že vymizení aoristu a imperfekta souvisí s vymizením pomocného slovesa l-ového perfekta ve 3. osobě (Dickey 2013, 83 f.) a s ustálením tvarů n/t-ových s pomocným slovesem v pasivu, respektive jako rezultativum. Chtěla bych tyto výsledky představit tak, aby byly vidět možné souvislosti mezi jednotlivými kategoriemi a tvary v těchto jazycích, a tím ukázat na cesty gramatikalizace. Zároveň chci upozornit na to, že na vývoj těchto kategorií má vliv i jazykový kontakt, což je zřetelné právě při porovnání více jazyků – a to i těch méně prozkoumaných, jako jsou lužická srbština, kašubština a severní slovinština (Slovinzisch).

Slovesné formy pro vyjádření minulosti v češtině 14. století

Jana Zdeňková
Ústav pro jazyk český AV ČR & FF UK

Příspěvek stručně představí právě započatý disertační projekt týkající se prostředků vyjadřování minulosti pomocí slovesných tvarů ve staré češtině 14. století. Součástí bude též ukázka prozatímních výsledků vyplývajících z dosud shromážděného materiálu.

Těžiště prezentovaného disertačního projektu spočívá v rozboru užívání slovesných minulých časů (aorist, imperfektum, složené préteritum, plusquamperfektum), dalšími formami zahrnutými do výzkumu jsou např. opisné formy skládající se z pomocného slovesa býti v určitém tvaru a participia. Materiálem pro analýzu jsou texty vzniklé v období přibližně od přelomu 13. a 14. století do přelomu 14. a 15. století.

Ukázka některých aspektů prozatím získaných výsledků se zakládá na materiále pěti doposud excerpovaných textů – tří prozaických (Bible drážďanská doplněná Proroky rožmberskými, legenda o sv. Václavu ze staročeského Pasionálu, O svatém Jeronýmovi knihy troje) a dvou básnických (legenda o sv. Margaretě, legenda o sv. Prokopu z Hradeckého rukopisu). Jedná se o poměrně homogenní soubor náboženských textů přeložených z latiny v době kolem poloviny 14. století. Prezentované výsledky se týkají zastoupení zkoumaných slovesných tvarů v poezii a próze, jejich výskytu v rýmových a nerýmových pozicích básnických skladeb a jejich tvoření od dokonavých a nedokonavých sloves. Pozornost bude věnována také tomu, kterým tvarům v latinské předloze staročeské slovesné tvary odpovídají.

Supletivismus preindoevropských pádů

Jan Bičovský
Ústav srovnávací jazykovědy FF UK

Pádový systém ide. jazyků i samotného pie. prajazyka se charakterizuje jako flektivní/fúzující. Vykazuje ale některé rysy (dále děděné ide. jazyky a tudíž jaksi v evropském kontextu vnímané jako nezasluhující zvláštní pozornosti), jež jsou obecně spíš výjimečné. Je to jednak skutečnost, že ani na úrovni pie. prajazyka nelze v řadě případů sledovat formální vztah mezi morfémy sg. pl. a du., což naznačuje, že mají různé zdroje (platí zde tedy supletivismus pádových morfémů). Dále pak u těch tvarů pl., kde lze nějakou formální spojitost se sg. najít, odporuje sekvence morfémů pro pl. a pád sledu běžnému pro aglutinační jazyky (číslo-pád) a naznačuje, že se kategorie čísla vyvinula až po kategorii pádu. Supletivismus může zde být výsledkem hláskových změn a následných náhrad a analogií, spíše se ale jeví jako důsledek následné gramatikalizace čísla, jejímž důsledkem byla distribuce různých dostupných adverbiálních forem substantiv podle významu derivace mezi singulár a plurál.

Modelování jazykových změn

Petr Hrubiš
FF UK

Příspěvek představí rozbíhající se tvorbu softwarové aplikace, která by se v budoucnu mohla stát užitečným nástrojem synchronního i diachronního lingvistického zkoumání a současně i didaktickou pomůckou zejména v kurzech věnujících se jazykové změně. Program uživatelům poskytne vstupní data v podobě lexikálního materiálu z jednoho či více jazyků a ukáže základní principy potřebné k lingvistické analýze. Uživatelé si tak budou moci vyzkoušet a osvojit některé klíčové postupy analýzy jazykových změn. Prvním cílem vývoje aplikace je vytvořit prostředí pro modelování vztahů na rovině segmentální fonetiky a fonologie. Program umožní na matérii jediného jazyka provádět jak synchronní fonologickou analýzu, tak vnitřní rekonstrukci včetně hledání příčin morfonologických alternací. Srovnáváním materiálu z více jazyků si zase uživatel může procvičit základní postupy lingvistické typologie a historicko-srovnávací metody (bude možné mj. hledat pravidelné hláskové responze, eliminovat výpůjčky a zjišťovat jejich zdroje, určovat taxonomii jazykové rodiny či stanovovat chronologii hláskových změn).

Využitelnost výsledného programu bude spočívat nejen ve cvičném modelování jazykové změny v rámci praktických úloh, ale především v experimentování a ověřování vlastních závěrů a hypotéz; program tedy poskytne i nástroj na efektivní testování již existujících jazykových rekonstruktů. Díky lépe kontrolovanému prostředí bude uživatel moci aplikovat dosavadní poznatky o proběhnuvších jazykových změnách na velké množství dat, rychleji odhalí možné nesystémové prvky a snadno vyzkouší různá alternativní řešení. A konečně, program bude analyzovat i samotné postupy rekonstruujícího. Bude tak poskytovat zpětnou vazbu, která může vést k poučení jak pro jednotlivce, tak i pro historicko-srovnávací metodologii.

Přijdeme v češtině o afrikáty?

Magdalena Zíková & Pavel Machač
Ústav obecné lingvistiky FF UK

Artikulačním oslabováním přišla čeština během svého vývoje, stejně jako většina slovanských jazyků, o znělé afrikáty /dz/ a /dž/, které se změnily ve frikativy /z/ a /ž/. Tento proces – ať z hlediska vývojového, nebo v konkrétní promluvě – nazýváme frikativizací.

Studie by měla pomoci stanovit míru stability zbylých českých afrikát /c/ a /č/ v současné mluvené češtině a jejich případnou tendenci k frikativizaci, tj. k oslabování až odstraňování závěrové fáze. Frikativizace afrikát má přirozenou artikulační motivaci, dochází k ní běžně ve spontánně mluveném jazyce a je i často doloženým procesem diachronním. Porovnáním afrikát ve dvou modech řeči, explicitní a semispontánní, se pokusíme naznačit odpověď na otázku, zda čeština tíhne k artikulačnímu zjednodušování afrikát, případně ve kterých kontextuálních pozicích je redukce afrikát nejčastější.

Analýze byl podroben zvukový materiál dvojího typu: nahrávky pořízené za použití artikulografické metody elektropalatografie (EPG) a nahrávky semispontánně reprodukovaných vět. Cílové hlásky byly hodnoceny po stránce percepční, artikulační a akustické. Na základě percepční analýzy byly ustaveny kategorie kanonických, oslabených a frikativizovaných realizací, které byly následně objektivizovány pomocí akustických parametrů.

Z dosavadních výsledků zatím plyne, že nejsilnější tendenci k frikativizaci vykazují afrikáty v sousedství závěrových konsonantů, naopak v intervokalické pozici zůstávají afrikáty většinou zachovány. Rovněž konfrontace explicitních projevů s projevy semispontánními odráží artikulační změnu v realizaci afrikát a naznačuje jejich možný budoucí osud v hláskovém systému češtiny.

Z iberské romštiny k iberským pararomštinám: morfologická perspektiva

Zuzana Krinková
Ústav románských studií FF UK

Dlouhodobý a těsný kontakt mezi romštinou a jazykem majority vedl na několika místech Evropy ke vzniku tzv. pararomštin, smíšených jazykových útvarů, jejichž slovní zásoba je převážně romská, zatímco gramatika převážně pochází z okolního jazyka. Ačkoli jsou tyto pararomštiny obecně na ústupu, jsou objektem značného zájmu nejen romistů, ale i lingvistů věnujících se jazykovému kontaktu. Na Pyrenejském poloostrově vzniklo hned několik takovýchto variant: španělská pararomština (caló), katalánská pararomština a baskická pararomština (errumantxela). Pararomština na bázi portugalštiny se zachovala pouze v Brazílii.

Původní podoba iberské romštiny 15. století (do této doby se datuje příchod Romů na Pyrenejský poloostrov) se pravděpodobně příliš nelišila od tzv. rané romštiny byzantského období, která se předpokládá ještě ve 14. století až do doby, kdy se romština začala šířit po Evropě. Vliv španělštiny a dalších jazyků Pyrenejského poloostrova na iberskou romštinu je zásadní nejen na rovině morfologie a syntaxe těchto jazyků, ale také v oblasti fonologie a sémantiky. Na druhou stranu lze konstatovat, že iberské pararomštiny vykazují mnoho romských archaismů, jakož i společné inovace, z nichž alespoň některé nelze připsat jazykovému kontaktu.

Příspěvek si všímá morfologického vývoje iberských pararomštin (zejm. španělského caló) z původní flexivní romštiny, a to na základě dochovaného jazykového materiálu datovaného mezi 17. a 21. stoletím. Zaměříme se na vybrané morfologické kategorie (jmenné flexe, slovesné flexe, zájmenné flexe, způsob adaptace výpůjček z majoritního jazyka), u nichž budeme sledovat pozvolné rozrušení původní romské flexe a přechod k flexi majoritního jazyka. Tyto změny jsou sice v první řadě důsledkem jazykového kontaktu, zároveň ale vykazují i některé podobnosti, které mohou odpovídat obecnějším principům vývoje. Závěrem se pokusíme na základě tohoto přerodu načrtnout a charakterizovat hlavní vývojové fáze iberských pararomštin.

Různé způsoby vyjadřování progresivu ve švédštině

Jitka Šípková
FF UK

Ve svém příspěvku ilustruji na konkrétním příkladě ze švédštiny, jakým způsobem mohou v jazyce interagovat různé způsoby vyjádření jedné gramatické kategorie. Konkrétně se zaměřím na progresiv, který lze ve švédštině vyjádřit dvěma různými, částečně gramatikalizovanými způsoby:

a) pseudokoordinačními konstrukcemi, které lze schematizovat jako V och V 'V a V',
b) slovesem hålla på 'pokračovat'.

Sloveso hålla på lze dále použít se dvěma různými doplněními: hålla på att Inf 'pokračovat + infinitiv' a hålla på och V 'pokračovat a V'. Toto sloveso může být (podle tradičního popisu) na rozdíl od pseudokoordinací použito také v takzvaném tendenčním významu ('být blízko k'), který je od progresivu odvozený.

Na korpusovém vzorku jsem zkoumala různé formy doplnění slovesa hålla på z hlediska významu spojení (progresivní vs. tendenční) a z hlediska kombinatoriky se slovesy s různými aktionsarty a různou agentivností. Z výsledků vyplývá, že forma hålla på och V se v naprosté většině případů vyskytuje v progresivním významu a kombinuje se s procesuálními a agentivními slovesy. S formou hålla på att Inf se taková slovesa vyskytují také, o něco častěji se však infinitivní doplnění objevuje v tendenčním významu a v kombinaci s telickými, neagentivními slovesy.

Vzhledem k tomu, že forma hålla på att Inf je doložena dříve, lze předpokládat, že forma hålla på och V vznikla později odvozením od infinitivní formy, pomocí analogie s pseudokoordinačními konstrukcemi, přičemž napomohla také v některých případech shodná výslovnost spojky och [o]/[ok] a infinitivního markeru att [o]/[at:]. Podobně jako pseudokoordinace (V och V) se koordinační forma (hålla på och V) téměř nepoužívá v tendenčním významu, což naznačuje, že sémantika progresivní pseudokoordinace ovlivnila aspektuální vlastnosti koordinační formy slovesa hålla på.

Uvedené vztahy mezi jednotlivými způsoby vyjádření progresivu ukazují, že vývoj používání jazykových jednotek není izolovaný – je ovlivněn také ostatními jednotkami daného jazyka, které mají podobné vlastnosti (v tomto případě sémantické a fonetické).

Informační struktura a možnosti explanace českých posesivních konstrukcí

Jan Křivan
Ústav obecné lingvistiky FF UK

Příspěvek se zabývá funkčními vlastnostmi posesivních konstrukcí. Zaměřuje se na českou posesivitu adnominální (poškodil moje auto) a externí (poškodil mi blatník). Na základě analýzy jednotlivých elementů (posesor, posesum, predikát) v těchto dvou typech konstrukcí se budu snažit ukázat, že vznik a vývoj specializovaných posesivních konstrukcí lze explanatorně (ve smyslu funkčních přístupů založených na jazykovém užívání) pojmout jako preferenci, která je orientována na mluvčího a která je založena na jeho rozdílných komunikačních potřebách z hlediska informační struktury. Vycházel jsem z hypotézy, že různé typy posesivních konstrukcí (genitivní adnominální, pronominální/adjektivní adnominální, externí) mohou korelovat s různými slovoslednými uspořádáními posesor-posesum-predikát. V případové korpusové studii (zaměřené výhradně na klauze s predikátem poškodit) jsem proto pro každý typ konstrukce prozkoumal relativní frekvenci všech možných slovosledných uspořádání. Ukázalo se, že získaná data hypotézu podporují. Konkrétně především naznačují, že vznik dativní externě posesivní konstrukce je možné vysvětlit pomocí diskurzní preference mluvčích využívat posesora v tématu a posesum v rématu.

 

Poslední aktualizace: 24. 11 2013, 00:33. Správce stránek: Jan Křivan. Vyrobeno pomocí PSPad.